Jsem máma dvanáctiletého syna. Dnes spolu tvoříme a spolupracujeme na zakládání jeho podnikání. Líbí se mi, že mu jsem podporou ve světě podnikání, do kterého on přináší svoji vlastní esenci. Jsem šťastná, že i nyní (na prahu puberty) dokážeme spolu smysluplně trávit čas a zároveň mít z toho výsledky v podobě peněz na účtu.

...ještě před pár lety tomu tak nebylo. Čas strávený společně byl vždy důležitý. Nicméně já o podnikání nevěděla vůbec nic. Byla jsem zaměstnanec. Spoustu výhod, ovšem odpovědnost za čas strávený v práci už pokulhávala.

Po převzetí rodinného podniku se má pracovní morálka překlopila do druhého extrému. Měla jsem pocit, že musím být stejně dobrá a výkonná jako má mamka. Čas v práci se najednou začal prodlužovat a byly dny, kdy jsem ráno odcházela a vracela se v noci.

Najednou nebyl na nic čas, tělo trpělo, radost se postupně vytrácela. Došlo mi, že svůj čas ztrácím na úkor rodiny a společného bytí. A to mi chybělo nejvíc!

A v tomto pracovním vytížení jsem se snažila být dobrou mámou. Ale selhávala jsem. Jak syn postupně rostl, zahrnoval nás nekonečným množstvím nápadů. Chtěl podnikat také. Už od doby, co začal mluvit, chtěl mít vlastní farmu. Postupně cítil větší a větší frustraci, že měl jen omezené možnosti výdělku. 

A tak jsme jednou využili možnosti vyjet na řemeslný trh, kde měli děti vlastní stánky. Nastalo horečné, kreativní období, co vlastně prodávat. Devítileté dítě dokáže prodat cokoliv, třeba i sklenici od okurek - jako svícen. 

Museli jsme si spolu sednout a vytvořit výrobek, který dokáže vyrobit dítě, ale dospělý by si ho chtěl koupit. A tak vznikly naše první výrobky ze dřeva - rodinky a srdce. A tak začala naše vášeň.

A jeden trh za rok už nestačil. Mně přináší radost  ze společného tvoření, synovi uspokojení z plnící se kasičky. Po třech letech se změnil i prodejní sortiment podle zájmu zákazníků.

Nyní jsou to výrobky z pryskyřice. A trhů zvládne syn několik do roka.

A protože nás tvoření baví, stále se učíme nové techniky...